Jk-Happy

Mrňousek z toho byl smutný, že se mu jeho společníci posmívají. Neměl žádné kamarády. Musel se pást stranou, protože ho koně mezi sebou nechtěli. Už od doby, kdy byl hříbátko. Celý život byl sám.

Ale jednoho dne se Mrňousek nad sebou zamyslel. ,,Mám toho už dost. Ostatní koně jsou velcí, jenom já jsem moc malý a nikdo mě nemá rád. Zeptám se jich, proč jim vadí moje výška!“ A vydal se ke stádu. Jeden kůň se otočil a nepřátelsky se na něj podíval. Mrňousek se lekl a plaše zalezl do křoví. Velký kůň se za ním ještě chvíli posměšně díval a když se chtěl začít znovu věnovat pastvě, vystoupil Mrňousek z křoví. ,,Co tu chceš, prcku?“ zavrčel velký kůň. ,,Chtěl jsem se zeptat, proč Vám vadí má výška?“
,,Vadí nám, protože malý kůň není kůň, ale nějaký prcek-koník, když to spojíme, tak rovnou PONÍK! Slyšeli jste? Mrňousek má nové jméno! Mrňousek není kůň, ale poník! Je to prcek koník, tak jsem to spojil na poník!“ Koně zvedli hlavy a začali se smát. Chudák Mrňousek. Sklopil uši, otočil se a se svěšenou hlavou odešel.
Byla noc a Mrňousek ne a ne usnout. ,,Všichni se mi smějí, že nejsem kůň, ale jakýsi hloupý poník.. Ale co mám dělat? Už víc nevyrostu. To se mnou žádný kůň nikdy nebude mluvit, protože jsem malý?“ naříkal. ,,Hů, hů, pročpak naříkáš, koníku?“ zahoukala sova Rozárka sedící na smrkové větvi. ,,Jsem hrozně malý a proto jsem ostatním koním pro smích. Ale já nechci být malý, chci být stejně velký jako obyčejní koně a mít nějaké kamarády,“ zamumlal Mrňousek.

,, Pomůže ti jenom mocný čaroděj z lesa Duchů, Vu, Hů!“ pronesla sova a odletěla. ,,Čaroděj z lesa Duchů?“ šeptl Mrňousek znepokojeně. Čaroděj byl mocný a dobrý, ale les kolem jeho hradu byl velmi strašidelný.

Mrňousek se vydal k čaroději. Šel dlouho, přes hory a doly, lesy i pařezy, pole na kopcích i dole, až se dostal přes děsivý les k čarodějovu hradu. Mrňousek zvedl kopýtko a zaklepal na mohutná dubová vrata. Dutý zvuk se rozlehl v ozvěně po lese a Mrňouskovi se roztřásly nožky. Tu vrata povolila a s hlasitým skřípotem se pomalu otevřela. Před Mrňouskem se táhla dlouhá chodba lemovaná hořícími pochodněmi. Jak pomalu kráčel chodbou, cítil jenom ledový průvan a tlukot svého srdce. V chodbě bylo ticho jako v hrobě. Slyšel jen klapot svých kopyt o kamennou zem. Došel do veliké komnaty s vyřezávanou židlí uprostřed a červeným kobercem. ,,H-halo!“ vyhrkl Mrňousek. 
 Chvíli bylo ticho. Ale najednou z pozadí židle vystoupila štíhlá postava a odpověděla: ,,Co ode mne potřebuješ?“ Čaroděj se posadil a pohlédl na vyděšeného Mrňouska. Měl na sobě dlouhý černý plášť s červenou podšívkou, na tváři černou bradku a v ruce držel hůlku. Mrňousek se hluboce nadechl a spustil: ,, Jsem hrozně malý. Ostatní koně ze stáda se mi kvůli tomu smějí a nemám žádné kamarády. Ty jsi mocný čaroděj a proto doufám, že mi pomoct dokážeš.“ Čaroděj pokýval hlavou, zvedl se a odešel do místnosti s lektvary.
Vzal kotlík, smíchal několik podivných přísad, položil lektvar na oheň a vyslovil kouzelná slova. Zanedlouho nalil trochu tekutiny do malé kulaté lahvičky a podal jí Mrňouskovi. ,, Za úplňku toto vypij do dna a do rána z tebe bude kůň velikosti obyčejné. Zvaž své čina dvakrát však, jelikož možná budeš litovat,“ řekl čaroděj a zmizel. Mrňousek se zahleděl na podivnou tekutinu. ,,Úplněk je za dva dny. Ale proč bych měl litovat?“
Mrňousek se vydal hrdě domů. Když ale přišel ke svému stádu, polekal se. Na stádo útočil vlk. Viděl velkého koně, který se mu předtím posmíval, jak leží v trávě opodál chycen do pytláckého oka a nemůže utéct. Ostatní koně kopali vlka a snažili se ho odehnat. Mrňousek přemýšlel, zda-li mu má pomoct. Byl si vědom toho, jak na něj byl velký kůň zlý. Ale teď mu šlo o život. Mrňousek dostal nápad. Jenom on se svými malými kopýtky dokáže rozvázat smyčku.
Přicválal ke zmítajícímu se koni a začal ho uvolňovat. ,,Ty? Ale proč mi pomáháš? Vždyť jsem na tebe byl zlý!“ nemohl uvěřit velký kůň. Mrňousek se místo odpovědi usmál a dokončil svou práci. Ve stejnou dobu se ostatním koním podařilo zahnat vlka. ,,I když jsem malý, dokážu taky přiložit kopyto k dílu,“ řekl nakonec Mrňousek velkému koni. ,,Promiň, že jsem se ti posmíval. Jsi víc než pravý kůň, zpletl jsem se,“ přiznal velký kůň před zbytkem stáda a všichni začali Mrňouskovi provolávat slávu. ,,Víte co, mně se to označení poník docela líbí,“ usmál se Mrňousek.

Jak to bylo dál? Mrňousek lektvar nikdy nevypil. Byl hrdý na svou malou výšku. Dokonce potkal stejně malou a moc hezkou a milou kobylku, vzali se a měli spolu spoustu hříbátek a ty hříbátky měli svá hříbátka a tak se stalo, že dnes známe i malé koně, kterým se pořád říká poníci.